Byl její láskou 

Byl její láskou ve chvíli, kdy už tomu sama přestala věřit. Kdy si v sobě uzavřela možnost zamilovat se, kdy se smířila s tím, že hluboká láska není pro ni. Možná jí někdo ublížil. Možná příliš často dávala a málo dostávala. Možná zklamání přerostlo v ochranný štít, který z jejího srdce udělal místo, kam se už nikdo nedostal. Možná v nějaké dávné minulosti uzavřela nějaký tichý pakt lásky a pak nebyl naplněn. Nenaplněný pakt lásky mohl být brán i jako velká zrada i když lásku narušila autorita z venčí či hluboký strach atd. Nosila v sobě hlubokou bolest i jako snad nějaké prokletí. A právě tehdy, bez očekávání, beze slov, bez boje i přišel on.

Nepřišel jako hurikán. Nepřišel nejdříve jako vášeň, která vše spálí a pak zmizí. Nepřišel křiklavě, neudělal ani žádné ohromně velké gesto. Byl tichý, přítomný a skutečný. Jeho láska neměla ostré hrany ani nátlak. Jeho příchod byl jako déšť po obrovském letitém suchu. Pomalu, kapka po kapce, zavlažoval její duši. Neotvíral ji naráz, ale postupně, jemně, s respektem. Každým pohledem jí ukazoval, že v ní vidí víc než jen krásnou tvář nebo příběh. Viděl její duši. A ona, právě proto, že cítila, že jeho pohled proniká až tam, kam se dřív nikdo nedíval, se zalekla. Ten pohled jí rozvibroval něco hluboko uvnitř. Něco, co dlouho spalo. Něco, co bylo bolavé, potlačené a zapomenuté. Možná to byly staré viny, možná hluboké strachy, nedořešené křivdy, hluboké bolesti nebo vlastní pocity nedostatečnosti, selhání atd. A ona, aniž by o tom řekla jediné slovo nahlas, mu to všechno ukázala. Ukázala mu své nitro i jako by se zeptala duší, srdcem a svým nitrem "Chceš mě i takhle? I s tímhle? I s mými stíny, bolestmi, ranami? Dokážeš mě milovat i přesto, co ve mně leží nevyřešeno?"

V tom tichém, nevysloveném rozhovoru duší, jejich srdcí, nitra mu nabídla své nejhlubší já. Nevědomky, přirozeně, ale upřímně. A právě tehdy ucítila strach. Ne z něj, ale z toho, že by mohl odejít. Že ho její pravda vyděsí. Že ta opravdovost, kterou v sobě nese, bude až "moc". Že je možná příliš citlivá, příliš opravdová, příliš hluboká. A když se on stáhl, její obava dostala tvar. Možná to neunesl. Možná to bylo opravdu moc. Možná jeho láska nebyla dost silná…

Ale ne. On neodešel proto, že by jí přestal milovat, cítit. Neodešel proto, že by zavřel své srdce. Odešel, protože cítil, že v tom otevření se od ní objevilo něco, co potřebuje být uzdraveno nejdřív v ní samotné. 

Dal jí prostor, protože byl moudrý. Ne proto, že by nechtěl být blízko, ale proto, že věděl, že někdy je láska tichá. Někdy se projevuje tím, že necháme toho druhého projít svou cestu o samotě. Ne proto, že bychom ho opustili, ale protože mu důvěřujeme. Protože věříme, že právě skrze ten vnitřní proces uzdravení se může vrátit silnější. Celistvější. Pravdivější atd. 

Možná se v tichu jeho odchodu učila rozpoznávat své rány, hluboké bolesti atd. Možná poprvé v životě přestala utíkat před tím, co ji bolelo. Možná mu vděčí za to, že jí ukázal světlo v místech, kde byl jen stín. Kde jí každý vedl k zapomnění, uvěznění, do dalších okovů, k další nesvobodě atd. A i když mu nemohla poděkovat nahlas, v sobě cítila, že jeho láska nezmizela. Jen se proměnila v prostor. V možnost dozrát. Najít samu sebe. Začít milovat sebe samu a se vším všudy i s její bolestí, učiněnými životními chybami atd., plně i se vším, co popírala.  

A když v sobě jednou ucítí, že nastal čas, cesta zpět se otevře. Ne jako návrat do minulosti, ale jako nový začátek, protože pravá láska se nevytrácí a jen dozrává. A když propojení dvou duší, srdcí a nitra sahá do takové hloubky, není třeba na nic tlačit. Všechno pro ty dva má svůj čas, který oni sami vnímají a cítí. Ona i on a každý svým vlastním tempem, ale stále vnitřně propojení.

A pak i možná jednou, pokud oba budou chtít i se jejich cesty opět spojí. Oni je vědomě spojí, protože vedle sebe mohou být víc a oni si to uvědomují. Vědomější, pravdivější, silnější atd. A přesto mohou být svobodní....🌞🍀🫂😘💕💌💕😘🫂🍀🌞

Autor článku: Kristýna Brejchová 2025